Sociální zemědělství

Pobyt a práce v přírodě byly vnímány jako přínosné od počátku věků. Ať už pro svou nezbytnost při získávání potravy, nebo pro své blahodárné účinky. V tomto druhém smyslu byly zdůrazňovány výhody pobytu v klidném zahradním prostředí ve vztahu ke zdraví a duševní pohodě. Proto byly budovány klášterní zahrady pro klid při rozjímání, parky při sanatoriích pro duševně či dlouhodobě nemocné pacienty, terapeutické špitální zahrady pro urychlení léčby pacientů. V psychiatrických zařízeních byly zřizovány farmy nebo rozsáhlé zahrady, kde se samotní pacienti podíleli na produkci potravin pro svou potřebu a přebytky dále prodávali. Zemědělská nebo zahradnická činnost se používala ke stimulaci pacientů prostřednictvím fyzické práce.

V tomto kontextu můžeme zmínit příklad rehabilitace válečných veteránů do roku 1944, jež probíhala pomocí práce na zemědělských farmách, které byly vhodné právě pro svou pravidelnost a strukturovanou sadu pohybů.

„Zelená“ rehabilitace a ergoterapie se staly nosným tématem v anglosaských zemích již ve 40. letech minulého století, které jsou také kolébkou camphillského hnutí. Filosofií camphillského hnutí je zemědělská farma, která vytváří zázemí pro život, socializaci a práci osob s mentálním postižením (cca stovky jednotek ve 20 zemích).

V prostředí venkova byl zemědělský statek až do průmyslové revoluce, industrializace a masové urbanizace naprosto zásadní organizační jednotkou. Tak byly začleněny téměř všechny společenské skupiny žijící na venkově. Zemědělství dávalo práci mnoha lidem, vytvářelo různé více či méně uzavřené pracovní kolektivy, jež mohly nabízet pracovní místa téměř komukoliv, poskytnout útočiště různým lidem s různými potřebami. Na statku se odehrával také bohatý sociální i kulturní život. Vzhledem k tomu, že pro práci v zemědělství nebyly mnohdy potřebné vysoké profesní dovednosti, našel v této oblasti manuální pracovní uplatnění prakticky kdokoliv. Vlivem postupné industrializace v zemědělství v poválečném období a posilování institucionální péče v Evropě docházelo k vytěsňování osob se specifickými potřebami do různých státem zřizovaných a často vysokokapacitních zařízení, uzavřených před společností.

Poválečný vývoj v Evropě se v souvislosti se sociálním zemědělstvím liší v každé zemi dle kulturních rozdílů, struktury zdravotnictví, sociálního nebo vzdělávacího systému a v neposlední řadě i struktury zemědělství a směřování jeho rozvoje. Například v Nizozemsku je rozvoj sociálního zemědělství patrný až v posledních 15 letech (v současnosti zde funguje asi 800 sociálních farem).

V Německu se první instituce objevily již počátkem 19. století. Jejich činnost však byla utlumena v 60. letech, především z důvodu globalizace trhu se zemědělskými produkty, které výrazně snížily ceny těchto komodit. Od 80. a 90. let se tato oblast zemědělství staví na vlastní nohy, protože se lidé začali opět zajímat o původ potravin a dopady jejich výroby na životní prostředí (dnes přibližně 400 sociálních farem).

V podobnou dobu se rodí první instituce v Itálii, známé jako sociální kooperativy, a to především pod vlivem uzavření psychiatrických zařízení a zkonfiskování půdy mafiánským spolkům (cca 350 sociálních farem).

V pozdních 90. letech se sociální zemědělství začíná rozvíjet ve Slovinsku. K dalším zemím, kde je sociální zemědělství na vysoké úrovni, patří Velká Británie (asi 200 sociálních farem), Finsko (cca 500 sociálních farem) a Norsko (téměř 800 sociálních farem).

V Česku je téma sociálního zemědělství teprve na svém počátku. Zdejší aktéři se s ním seznámili většinou na základě mezinárodních projektů, čerpali ze zahraničních zkušeností a příkladů, které postupně převádějí do našich současných podmínek. Výchozí situace není snadná, vzhledem k historii zemědělství před rokem 1989 (vyvlastňování půdy a zánik soukromých rodinných farem, kolektivizace, vznik velkých státních zemědělských družstev a celková intenzifikace zemědělské výroby), přesto se koncept sociálního zemědělství začíná postupně uplatňovat i u nás.